Sloupek rss

STOP

Image

Milí čtenáři,

tímto oznamujeme, že spolu se začátkem postní doby 2016 se naplnil čas Umlaufovin. Děkujeme za přízeň a podporu, zvláště těm, kteří se chopili díla a přispěli svými články k utváření tohoto virtuálního prostoru. Díky patří také všem, kteří s námi nad budoucností webu přemýšleli. Děkujeme rovněž všem dárcům, kteří web během posledních let podporovali. Umlaufoviny v dosavadní podobě končí. Pokud vzejde nástupnický web, budeme vás o tom informovat.

 

redakce

10.2.2016

Autor: Helena Hladilová  •  Vydáno: 10.2.2016 18:23  •  Komentářů: 0

Fair Play

Image

Nedávno jsem viděl v televizi film nazvaný Fair Play.Už jsem o něm četl pár recenzí a vcelku jsem se na něj těšil. Jsem přesvědčen, že většina z nás touží po hře Fair Play nejen na hřišti, ale i v životě. Byl jsem mírně překvapen, jak moc se téma sportu nakonec spojilo s dalším tématem, které nás nějak pořád doprovází a před kterým pořád nějak utíkáme. Maminka hrdinky byla nucena ke spolupráci s StB a byla uplácena tím, že její dcera nebude mít problémy ve své sportovní kariéře a že také jí bude pomoženo a že jako bývalá vrcholová sportovkyně nebude trestána ze emigraci svého manžela prací uklizečky a že by třeba mohla dělat trenérku. 


Občas slýchám, jak lidé očekávají Fair Play od církve. O těchto očekáváních by bylo zajímavé mluvit s psychology i teology, proč lidé mají tolik očekávání od církve resp. od jejich představitelů. Je to mimo jiné asi i proto, že mluví ke druhým lidem o ideálech, ctnostech, mravnosti. Měli by tedy i sami být věrni tomu, o čem mluví. Lze namítnout, že přece je vcelku známá zásada, že poklad víry neseme v nádobě hliněné. A že každý z nás je nějak křehký v tom, jak neseme své napětí mezi slabostí, realitou a ideálem, ke kterému směřujeme. 

Život mě učí, že je někdy hodně těžké unést svoji křehkost a že pokušení schovat se za svoje funkce bývá svůdné. Ono se pak těžko hraje Fair Play, když druhým připomínate pravidla a sami je neumíte dodržovat. A nedělat pokání v této oblasti je nejen na žlutou kartu. Nejde snad o jeden ze skutků milosrdenství? Napomínat hříšníky a to i kněze

Nedávno o tom výborně rozjímal polský dominikán na jezuitském webu, což je samo o sobě půvabné a milosrdné. Doufám, že atmosféra milosrdenství bude vlídným prostředím nejen pro ty, kteří se stále bojí vyjevení své historie slabosti, aby měli odvahu přiznat se ke svým selháním. Snad nám rok milosrdenství přinese víc odvahy ke smíření a uzdravení dalších oblastí, které bývají dosti tabuizované. Nejde o praní špinavého prádla na veřejnosti ale o zápas o důvěru, o důvěryhodnost a Fair Play. Pak se těžko budují duchovní centra, když se neumí činit pokání, přijmout odpuštění a milosrdenství Boží i lidské.


Josef Hurt

6.1. 2016

 

Autor: Josef Hurt  •  Vydáno: 7.1.2016 8:47  •  Komentářů: 2

Revoluce něhy

Image

Když se podívám do dějin revolucí a nejrůznějších reformních pokusů naplňuje mě dost často jistá skepse, že lidé jsou nepoučitelní a že tak nějak všechno už tu bylo a moc se toho nepovedlo. Tím nechci říci, že bylo marné měnit nespravedlivé struktury. Také v církvi přicházejí různé reformní proudy ať již oddola nebo shora. Většinou ale všechny reformy narazí na člověčinu v církvi a pak jen záleží na šťastných okolnostech, které dají občas šanci na změny. 


Co ale s tou naší člověčinou v církvi. Kolik jen lidí zakusilo nepřízeň mocných i v církvi. A kolik jich ještě zakouší různé ústrky. Je pravdou, že nelze vytvořit ideální styl řízení a že si to každý tak nějak uvědomuje. Jen nevíme, co s tím. Co je ještě únosné a co je už rozbujelé, metastázuje příliš agresivně. Jakou lečbu zvolit? 


Papež František nabízí léčbu současné církvi i světu skrze revoluci něhy. Od počátku svého pontifikátu otevřeně mluví o zraněních, o církvi jako polní nemocnici. O tom, že když je vážné zranění máme občas tendenci měřit cholesterol. Jasně řekl, že církev někdy postupuje tvrdě, upadá do pokušení tvrdých postojů, do pokušení zdůrazňovat pouze morální měřítka. Kdo chodí poctivě ke zpovědi ví, že změna smýšlení přichází skrze pokání, přiznání pravdivého stavu srdce. Tuto cestu nabízí papež František hodně viditelně a záleží na dalších představitelích církve, jak tento styl přijmou. Buď otevřeme brány milosrdenství nebo budeme otroky svých institucí a struktur. 


Zaslechl jsem zajímavou zprávu, že svatý rok milosrdenství začali dost od podlahy v jihočeské diecézi. Nový biskup Vlastimil Kročil prý odpustil farnostem dluhy, které měly u biskupství. Nevím, jak velké dluhy měly, ale třeba znám dosti dobře farnost, která si vzala půjčku 3 miliony u arcibiskupství na opravu kostela. Úrok sice vcelku dosti příznivý, ale farnost má co dělat, aby v dohodnuté době splatila. Kdyby i tady byla přidána k aktivitám svatého roku milosrdenství odpuštění dluhů a půjček, tak to by tedy vešlo do dějin. To je o věcech materiálních a co teprve věci duchovní. Jak bude asi vypadat takové odpouštění?

 

Josef Hurt

11.12.2015

 

Autor: Josef Hurt  •  Vydáno: 11.12.2015 14:18  •  Komentářů: 7

Dies irae! (Den hněvu)

Image

Konec církevního roku obrátil naši pozornost k dovršení všehomíra, druhému příchodu Krista, tentokrát jako Krále. Krále a také Soudce. Dnes již nepoužívaný zádušní hymnus Dies irae (Den hněvu) líčí, kterak tento Soudce přichází se vší hrůzou, jak si ji představovali středověcí autoři a jak ji později působivě zhudebnil Mozart. Do toho k nám nejen ze supermarketů, ale i z blížícího se nového liturgického roku zaznívají paradoxně jemné a dychtivé tóny adventních, mnohdy i vánočních zpěvů, které ovšem příchod tohoto Vládce a Soudce rovněž přivolávají, a to slovy: Maran Atha! (Přijď Pane!) V letošním roce však bude toto volání rozšířeno ještě o další hlas, který lze chápat jako doplnění, snad až naplnění předešlého: "Neboť jeho milosrdenství trvá navěky!" (Žl 136), jak znějí slova responsoria příslušného žalmu i hymnu Jubilea Milosrdenství.

V temnotě posledních dní – teroru v Paříži, Mali, Beirutu, Iráku a na dalších místech světa; div ne hajlování na Albertově 17. listopadu a následné lánské mše celebrované Dominikem Dukou za muže z této tribuny – pocítil jsem velký, téměř "spravedlivý" (takový ten neomylný) hněv. Že by Dies irae?! Hněv patří k těm základním emocím, které člověk prvně pozná ve svém těle, jedná a až s odstupem mu dochází, co udělal. V těchto stavech se např. vraždí nevěrníci. Taková je naše výbava pro přežití – hněv nás energetizuje proti rozpoznanému ohrožení, vede k útoku. Bohužel, od dob jeskynních se situace poněkud zkomplikovala a naše přirozené obranně-útočné reakce mohou být vyvolávány záměrně, abychom posléze dělali šílené věci nebo mohli být společensky zostuzeni či diskvalifikováni. A to nejen jednotlivci, ale i celé skupiny a národy.

Nejinak tomu podle dostupných zákulisních informací bylo i v případě Dominika Duky, který se stal jen postavičkou na šachovnici jiných hráčů z arcibiskupství i Hradu, kteří s ním dlouhodobě manipulují podle svého gusta, aby vyvolali patřičné afektivní reakce u druhých. Byť sám náš služebník biskup Dominik mnohdy dělá věci, o kterých jsem přesvědčen, že bude obtížně věčnému Soudci vysvětlovat, i na něj se vztahuje výzva papeže Františka adresovaná směrem k nám – motto Jubilea Milosrdenství: "Buďte milosrdní jako Otec" (Lk 6,36).

Nenechat se unášet hněvem, jedním ze sedmi hlavních hříchů, bude vzhledem ke stále sofistikovanějším podobám Zla, jak o nich píše např. Václav Umlauf, stále obtížnější. Plíživě přichází, jako již tolikrát v dějinách přišla "vláda temnoty" (Lk 22,53) lidských myslí a srdcí. Nenechme se však strhnout! I do ní tajuplně pronikají paprsky velikonočního světla, před kterým v Onen den (Dies illa), věříme, nezůstane nic skrytého (srov. Lk 12,2). Proto "Žijme tak, jako bychom již dnes zemřít měli. Žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný." (silvestrovské kázání Josefa Toufara)

Lukáš Kohoutek

24.11.2015

 

Autor: Lukáš Kohoutek  •  Vydáno: 24.11.2015 11:20  •  Komentářů: 13

Různé podoby svobody

Image

Blíží se další listopadové vzpomínky na svatořečení sv. Anežky české a získání svobody naší země. Letos ho budu slavit v krásné farnosti v Brandýse nad Labem, kousíček od Prahy. S farností se zatím seznamuji a postupně mohu vnímat ovoce svobody. V kostele je silně zastoupena střední generace a rodiny s dětmi. Někteří farníci mají za sebou zkušenosti ze světa, ti mladší vyrážejí do světa a mohou porovnávat život doma a venku. Mohou pak přinést svobodnější a aktivnější přístup k životu, důležitým tématům, rozvoji farní komunity a vztahu církve a sekularizované společnosti. Je to běh na dlouho trať a díky za každého aktivního křesťana, který má velkorysé srdce a umí přiložit ruku k dílu. Mám radost, že se našli farníci, kteří se snaží najít způsob pomoci rodině, která musela opustit domov a stala se rodinou uprchlíků.

Zároveň mám smutek, když vidím, jak se někteří křesťané zhlédli v tom, jak budovat ideální komunitu křesťanů podle vlastních představ a jak umí tvrdě a nemilosrdně odmítat vše, co se jim nehodí. Asi by se nezlobili, kdyby se našla přísná vláda a pomohla jim plnit jejich představy.

Do těchto listopadových úvah nějak zalétají také zprávy z Itálie, kde si připomínají 2.vatikánský koncil, velké dokumenty o církvi a úloze laiků a prožívají sněm, který italské církvi pomáhá hledat cestu do dalších roků. Snad i my se lépe naučíme spojit dobrou praxi s reflexí a hledáním vhodné cesty a hlavně, že bude přibývat obětavých, moudrých a trpělivých následovníků sv. Anežky české.

Josef Hurt

12.11.2015

 

Autor: Josef Hurt  •  Vydáno: 12.11.2015 10:21  •  Komentářů: 5

Impulsy nové i staré?

Image

Na Národním eucharistickém kongresu v Brně, který nedávno skončil mě zaujalo slovo impuls na další cestě, které pronesl někdo z řečníků. Asi není důležité kdo to byl, ale důležitější může být snaha vnímat důležité impulsy v našem životě. Někdy se jich může sejít dosti hodně. Např. tento víkend nám nabídl impuls na duchovní cestě skrze Národní eucharistický kongres v Brně, skrze Synodu o rodině v Římě, skrze Misijní neděli po celém světě. Je umění impulsy vidět, přijmout a trpělivě se jimi nechat popostrkovat na cestě životem.

Hodně zajímavé by bylo pokusit se popsat cestu naší české církve a popsat také impulsy, které byly úspěšné a impulsy, které zapadly. Netroufám si z mnoha důvodů mít ambici přesné analýzy, ale souběh NEKu, synody a misijní neděle trocha nabízí nápovědu, že někdy méně je více a že pak oprašované dobré staré věci mohou zaclánět věcem novým. Zaběhané schémata fungují, nových věcí se dosti obáváme a raději počkáme, až je čas osvědčí. Možná to patří k mentalitě malého národa, zkoušené příliš často velkými zkouškami.

A tak mám pocit, že se příliš často otáčíme zpět a zastavujeme na cestě a vzpomínáme na hrnce plné masa jak ti Izraelité při opouštění Egypta. Ptát se na odvahu vůdců, následovníků Mojžíše je otázkou hodně odvážnou. Podobně náročnou otázkou může být dotaz na řeholní společenství, zda je uprostřed nich odvaha řeholníků jít do věcí, do kterých se jiným nechce? Být svobodní, flexibilní pro Boha, pro církev, pro společnost a pomáhat hledat nové cesty pro celý Boží lid, vnímat impulsy pro tuto cestu a burcovat ze zabydlenosti v zaběhaných schématech. A když se ukazují nové impulsy jako např. na synodě o rodině, jak by bylo dobře, aby byli v našem společenství vůdcové, charizmatici, proroci, kteří se neleknou a jsou schopni tyto nové věci přinést i do našich českých opatrných poměrů.

Pro ty, které neoslovily impulsy výše uvedené, nabízím Františkův impuls:

„Ježíš uskutečňuje podstatu kněžství svým milosrdenstvím a soucitem. Učinil přímou zkušenost našich těžkostí, zná zevnitř naše lidství, a to že se nedopustil hříchu, mu nebrání chápat hříšníky. Jeho sláva nevyvěrá z ambice či touhy po moci, nýbrž je slávou lásky k lidem, přijímá a sdílí jejich slabosti, nabízí jim uzdravující milost a jejich úmorné putování provází nekonečnou něhou." 

 

Josef Hurt

20.10.2015

Autor: Josef Hurt  •  Vydáno: 21.10.2015 8:14  •  Komentářů: 5

K prvnímu týdnu synody

Image

Řádné valné shromáždění synody biskupů o rodině vstupuje do druhého týdne. Účastníci mají za sebou úvodní projevy, příspěvky k 1. části pracovního dokumentu a práci ve 13 menších skupinách, rozdělených podle jazyků. Filipínský kardinál Antonio G. Tagle na tiskové konferenci uvedl, že změněná metodologie synody vnesla trochu zmatku a kritika pracovního dokumentu je logická. Zároveň byly prezentovány výsledky diskusí v menších skupinkách, v nichž zazněla především kritika příliš „evropocentrického“ přístupu pracovního dokumentu.

Vztah papeže Františka k synodě biskupů připomíná vztah papeže Jana XXIII. k II. vatikánskému koncilu. Také Jan XXIII. chtěl vytvořit pro biskupy prostor k hledání nových způsobů hlásání evangelia světu. Také biskupové na koncilu se nejprve učili přebírat část zodpovědnosti, dosud koncentrované v rukách kurie. Brzy se vytvořily různé názorové skupiny a vedly se ostré polemiky. Jeho nástupce, Pavel VI., usiloval o nalezení kompromisů, díky nimž dovedl II. vatikánský koncil ke zdárnému konci. Synoda biskupů je jedním z těchto kompromisů mezi zastánci a odpůrci znovuobjevené biskupské kolegiality. Tímto diplomatickým tahem Pavla VI. uspokojil jak odpůrce kolegiality (biskupská synoda byla založena jako papežův poradní sbor bez vlastní iniciativy), tak její zastánce (považovali ji za první krok a očekávali rozvoj pravomocí).

První tři valná shromáždění v letech 1967, 1969 a 1971 provázely neshody mezi biskupy. Ty vyvrcholily v roce 1974, kdy se biskupové nebyli schopni shodnout na společném závěrečném textu. Materiály předložili papeži Pavlu VI., který je využil pro vydání apoštolské exhortace o hlásání evangelia Evangelii nuntiandi (1975). Od té doby se tato praxe stala pravidlem a synod od roku 1977 vydává pouze Poselství Božímu lidu. Zvlášť za papeže Jana Pavla II. se synody biskupů staly spíše formální záležitostí plně v rukách kurie a apoštolská exhortace více odrážely představy papeže než vyjádření synody (patrné např. na textu Familiaris consortio). K degradaci smyslu synody přispěla praxe jmenování biskupů z řad lidí loajálních kurii. Biskupové v tomto pojetí jsou spíše prodlouženou rukou kurie než skutečnými reprezentanty místní církve. Papež František nyní usiluje o znovuoživení skutečně funkční synody biskupů a opakovaně vyzývá nejen k naslouchání Božímu slovu, ale i současnému světu.

Mnozí jsou vůči této snaze skeptičtí a já se jim nedivím. Je tu padesát let existence synody s mizivými výsledky. Ke skepsi přispívá složení synody. Jednak je tu stále opakovaná skutečnost, že shromáždění biskupové nemají zkušenost s vlastní rodinou a nesplňují jeden ze základních biblických požadavků k této službě (1 Tm 3,4-5). Řada z nich sídlí ve svých palácích, často obklopena pochybnými rádci a pochlebovači, nežije mezi obyčejnými lidmi a neprožívá s nimi jejich každodenní radosti i starosti na rozdíl od mnoha kněží. Také samotný výběr, který proběhl v rámci jednotlivých biskupských konferencí, vzbuzuje otázky nad kritérii výběru. Za ČBK by se podle mne nejvíc hodil biskup Václav Malý. Před časem přijel na besedu do naší farnosti. Autem přijel sám a na moji poznámku o šoférovi uvedl, že je to otec od rodiny, takže se biskup snaží, aby ho v neděli zatěžoval co nejméně, aby mohl být se svou rodinou. A v neposlední řadě jde o absenci výraznějšího hlasu kněží a laiků. Je vskutku zcela nereálné nechat se inspirovat např. modelem církve v zemi s největší tradicí demokracie? Např. generální synoda anglikánské církve v Anglii je od roku 1970 složena z komory biskupů, kněží a laiků. Samozřejmě se zde dotýkáme otázky pojetí církve a její struktury. Skutečně současné teologické reflexi a opakovaným důrazům na roli kněží a laiků v katolické církvi odpovídá model, který staví pouze na zodpovědnosti biskupů a ostatní považuje za jejich „poddané“?

Ze strany některých věřících vnímám ve vztahu k synodě biskupů určitou iluzi, jako by nějaká instituce či druhý člověk mohli rozhodnout za mne, resp. převzít zodpovědnost za můj život a má rozhodnutí. Vymlouvat se jen na zákaz nebo naopak povolení „shora“ podle mne není znamením zralého křesťanského života. Copak v bibli kromě učitelským úřadem oblíbených pasáží (především Lk 10,16) nenajdeme i pasáže zdůrazňující zodpovědnost za sebe sama (např. Ga 6,1-5)?

Je otázkou, zda se synodě biskupů podaří alespoň částečně překonat propast a nedůvěru, která existuje mezi církevní teorií a praxí mnoha katolických křesťanů. A také ukázat, že církev a její představitelé tu nejsou jen proto, aby lidem nakládala další břemena, ale aby jim naopak pomáhala s jejich životy v následování Ježíše Krista a podporovala je. Podle mne v posledku nepůjde ani o synodu ani o biskupy, ale i nadále bude církev a zkušenost lidí s ní stát na lidech v terénu a samozřejmě i na nás dalších, kteří jsme „taky církev“.

 

Martin Vaňáč

12.10.2015

 

Autor: Martin Vaňáč  •  Vydáno: 13.10.2015 7:01  •  Komentářů: 65

42

Image

V neděli 4. 10. 2015 začala dlouho očekávaná Synoda o rodině, od které se ledasco očekává, podobně jako od Hlubiny myšlení, superpočítače ze Stopařova průvodce po Galaxii, který má odpovědět na základní otázku Života, Vesmíru a vůbec. Ta podala vytouženou neomylnou odpověď: „42“. Se synodou má společného tolik, že je to hodnota dvakrát větší než počet dní jejího trvání (3 týdny = 21 dní, x 2 = 42), což ocení zejména milovníci kabaly, jednak to, že ať bude výstup jakýkoli, stane se předmětem dalších spekulací a interpretací.

Podobně jako ve Stopařově průvodci, nikdo navíc netuší, nač se synoda ptá. A existovala vůbec nějaká otázka? 270 biskupů z celého světa se sešlo, aby rokovali o skutečnosti, kterou poznali naposledy jako malí kluci a nabyla tak pro ně z psychologicky nutných důvodů podoby tzv. idealizace vzdáleného, chcete-li, tak iluze. Nikým nevolení, sami sebou vzájemně vybraní muži, kteří deklaratorně žijí v celibátu (ale nazývají se otcové) a z nichž mnozí se setkávali po většinu svého profesního života spíše s papíry než s živými lidmi (jako např. náš zástupce Vokál – loajální to služebník někdejšího skandály ověnčeného státního sekretáře Bertoneho) budou rozhodovat o tom, jak má žít půl miliardy věřících mužů a půl miliardy věřících žen. Vyjádříme si to nyní matematicky – zastoupení mužů 270 : 500 000 000, zastoupení žen 0 : 500 000 000, zastoupení osob žijících v rodinách 0 : 1 000 000 000. Ano, drahé katolické rodiny, bude nás reprezentovat 0 žen a 0 osob žijících v rodině, tak velký nám přikládají biskupové význam.

Samozřejmě je možné doufat v zázrak, že když se budeme dostatečně modlit, biskupy naplní Duch Svatý a porozumí tak existenciálním obtížím, ve kterých se dnešní rodiny, tedy my, nachází. Tím jediným snad lze vysvětlit Národní Eucharistický kongres, který pořádá v době synody, kdo jiný než, biskup Vokál! Pokud ale nechceme opovážlivě spoléhat na Boží milosrdenství, možná bychom se měli zamyslet nad tím, zda absurdita tohoto rokování už neatakuje důstojnost všeobecného kněžství, které jsme obdrželi všichni při křtu a za jehož realizaci jsme před Bohem odpovědní.


 

Lukáš Kohoutek

5.10.2015

Autor: Lukáš Kohoutek  •  Vydáno: 5.10.2015 10:12  •  Komentářů: 52

Odsouzeni knihou Soudců

Image

Mám rád knihu Soudců, po současném EU-debaklu myšlení a jednání, náboženského i politického. Skupina osvícených teologů a politických myslitelů čte začátky vlastní státnosti naprosto kriticky a vytvořila vynikající schéma pro četbu dějin. Izraelci zrušili smlouvu s Hospodinem, a ten je za to poslal na generace pod vládu pohanů. Pak přišel osvícený soudce nebo soudkyně, jež jménem náboženských hodnot a vlastní víry provedl/a revoluční jednání v politice. Izraelci byli na čas osvobozeni, a pak lid znovu upadl do nevěry a znovu se dostal do politického a ekonomického otroctví. 

Naše post‑evropská doba neumí číst dění světa, nemá odpovídající myslitele, natož samostatně jednající politiky. Přestala číst kriticky a věcně začátky vlastní integrace a původní ideje, které EU-smlouvu zakládaly. Lid (to jest my všichni) je nekritický, narcistní, je zpitoměný mediální manipulací stejně jako kdysi Izraelci svými zlatými telaty. A je ze všeho vyděšený, takže přestal normálně myslet a vykřikuje do širého světa své infantilní emoce. Evropa (natož USA) není ochotna si ve svém narcismu a pověrečné víře v samospasitelnost demokracie připustit zlo, které páchá v ostatních částech světa. Z hlediska biblicky pojímané víry reprezentované v knize Soudců je tím zaděláno na problém, dokonce na velký problém. Zatím nejsme úplní otroci, jako byli morálně a nábožensky upadlí Izraelité za doby soudců. Jen máme uprchlíky, a to celkem málo. V Libanonu (4 mil. obyvatel) je uprchlíkem každý pátý člověk na ulici. Tento stát navíc ani nebombardoval Libyi, ani nerozvrátil nelegální válkou Irák, ani nepodporuje teroristy v Sýrii jako EU a NATO. Takže na nás zatím přišel jen docela malý trest a další cesta do otroctví bude asi rychle následovat. Kniha Soudců je totiž slovo Boží.

Václav Umlauf

13.9.2015

Autor: Václav Umlauf  •  Vydáno: 13.9.2015 10:21  •  Komentářů: 9

Zrání návyků

Image

Od 1. září máme k dispozici další velkou výzvu papeže Františka Laudato si (O péči o společný domov), někdy nazývanou „ekologická encyklika“. Sestry Paulínky připravily po třech měsících od zveřejnění tohoto kratičkého dokumentu překlad a tisk. Nejspíš také připravily řadu dalších zajímavých knih a filmů. Jsou šikovné, a protože mají aktivní spolubratry v Itálii, mají možnost ledacos zajímavého přebírat a nabízet. Jsem vcelku zvědav, jestli se rozšíří spektrum nabídky i směrem k ochraně životního prostředí a sociální oblasti. Zatím je to taková tradiční katechetická nabídka o víře, emocích a evangelizaci všeobecně. Určitě to myslí dobře a konají záslužnou práci, jen mi to občas přijde takové sestřičkovské, jak se kdysi říkávalo.

 

Podobně zbožně mi připadá dílo charizmatické komunity Emanuel. Od svých bratří a sester ze zahraničí přebírají jen některé aktivity. Bohu díky za ně, ale tuším, že kriteria volby mohou býti dosti ovlivněna formací členů za „starých časů“ i obavami z budoucích časů, aby nešlápli někomu na kuří oko. A tak je půvabné, že bratři salesiáni jednu z aktivit zahraniční komunity Emanuel nabízejí v Praze. Jde o kurz Zacheus, který povede Ladislav Heryán. Je určen věřícím laikům, kteří chtějí prohloubit svůj křesťanský život v jeho každodenním rozměru, ať již rodinném, profesním, společenském či politickém. Opírá se o sociální nauku katolické církve, zejména o Kompendium z roku 2004, Katechismus a texty Učitelského úřadu církve (Magistéria). Nejedná se však o kurz o sociální nauce církve ani o jejím uskutečňování, nýbrž o duchovní cestu, jejímž cílem je nalézt v našem všedním životě prostředky k našemu posvěcení. Nabízená témata (Aktéři stvoření, Ve službě obecnému dobru, Přednostní volba pro chudé, Uplatňování autority, Subsidiarita a participace, Jednota a svoboda) vypadají hodně aktuálně a připomínají nedostatkové zboží.

 

V Brně se také snaží popularizovat sociální učení církve, ale semináře vypadají dosti teoreticky a z hlediska aktivistů neškodně až možná zbytečně.

 

Pořád se nemohu zbavit dojmu, že naše zbožnost je ovlivněna formací za „totáče“, kdy byla obava z angažovanosti, např. v Chartě 77 atd. Snad nám pomůže František svými velkými duchovními cvičeními naslouchat Duchu sv. a dokážeme postupně nacházet milost měnit své návyky. Mediálně aktivní tradicionalisté jsou extrémním dokladem toho, že nové věci se nepřijímají lehce a panuje nedůvěra a staré zvyky mají dosti hluboké kořeny. Říká se: starého psa novým kouskům nenaučíš. Možná je nám opravdu souzeno 40 let putování pouští, aby se začaly měnit naše návyky ze starých časů. Věřím, že zázraky se dějí a že „Františkova revoluce“ dorazí i k nám dříve než za 40 let.

Josef Hurt

3.9.2015

 

 

Autor: Josef Hurt  •  Vydáno: 3.9.2015 16:44  •  Komentářů: 11

Hubená léta Castel Gandolfa

Image

Castel Gandolfo, letní sídlo papežů, zažívá za Františkova pontifikátu hubená léta. Obyvatelé jsou rozmrzelí, že se papež v městečku skoro neobjevuje. Právem jsou hrdí na to, že roku 1954 Pius XII. právě zde zavedl zvyk veřejně se modlit mariánskou modlitbu Anděl Páně. Od té doby se nikdy nestalo, aby na Ferragosto, slavnost Nanebevzetí Panny Marie, papež přednesl modlitbu někde jinde... až letos. Co naplat, papež na letní zámeček a procházky v tamních zahradách nemá ani pomyšlení. Pracuje.

Angelus proto v ten den netradičně zazněl na Svatopetrském náměstí: "Maria představuje velkou postavu víry, ví, že dějiny zatěžuje násilí mocných, pýcha bohatých, arogance pyšných (…) ale Bůh nenechá své pokorné a ubohé děti samotné, pomůže jim s milosrdnou starostlivostí, svrhne mocné z jejich trůnů."

Vatikanista Faggioli glosoval papežovu promluvu takto: "Někdo by mohl říct, že Madona, stejně jako papež, je komunistka".

Dosud jsme na podobné nálepkování papeže byli zvyklí od amerických Tea party konzervativců, minulý týden se k nim přidala italská Liga Severu. Na mušku si vzala také italské biskupy. A to je zajímavé, protože jsme v Evropě, v katolické Itálii, kde dříve Berlusconi a italští biskupové byli ruka v rukávu.

Důvod je prostý - papež vybral k italským biskupům Nunzia Galantina a vatikanisté nestačí komentovat tu nenadálou odvahu italské církve kritizovat ty politiky, kteří neřeší migrační krizi a svojí xenofobní rétorikou sbírají politické body, aniž by se zamýšleli nad svým podílem na vzniku krize samotné.

Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Italská církev se prý nemá plést do politiky. Biskup Mogavero, delegát pro migraci a Charitu, na to trefně odpověděl, že pokud se jedná o spravedlnost a lidskou důstojnost, pak je mu jedno, jak tomu kdo říká, jestli je to politika, ale církev k tomu nesmí mlčet. To přece požadoval od italských biskupů sám papež František letos 18. května, když promluvil na úvod plenárního zasedání Italské biskupské konference. A mnozí italští biskupové si to vzali k srdci, nejen v otázkách migrace. Mons. Gianfranco Todisco z jihoitalského Melfi například poslal dopis šéfovi automobilky Fiat-Chrysler Sergiu Marchionnemu, aby v blízké továrně zrušil nedělní směny.

Liga Severu také začala některým církevním představitelům spílat do komunistů. „Komunisté? Protože jsme na straně spravedlnosti, pravdy a boje proti utlačování? Jsme tam, kde je církev už 2000 let“, komentoval biskup Mogavero.

Papež to rovněž schytal – kolik že uprchlíků ubytoval ve Vatikánu? Není bez zajímavosti, že stejný „argument“ použil v diskuzi na sociální síti jeden nejmenovaný český mediálně známý dominikán. Ale prý je humorista, kdovíjak to myslel. A pokud to myslel skutečně vážně, možná ho potěší, že se objevily spekulace, že by papež ubytoval uprchlíky v Castel Gandolfu. Ostatně již za 2. světové války tu papežské vily hostily až 12 000 osob a v papežském apartmánu, který byl vyhrazen pro těhotné ženy, se narodilo na 40 dětí.

A na závěr z Castel Gandolfa do jedné moravské vísky. Pouť Panny Marie Nanebevzaté. Pěkné kázání o tom, jak Panna Maria svým zjevením ve Fatimě přišla lidem ulehčit situaci I. světové války. Tak přichází i do našich těžkostí, osobních, to se rozumí. Slavnostní oběd, pan farář hostem u mísy koláčů vypráví své zážitky z cest po Evropě na motorce, dokáže popsat povrch vozovek v mnoha evropských státech. Nálada je příjemná, jídlo je chutné a když přijde řeč na pouť do Itálie, kam se chystají poutníci ze sousední farnosti, pan farář lišácky praví: "Ať si nepřivezete nějakého uprchlíka!" a spiklenecky se zasměje. Mladý kněz je zcestovalý, řeč se stočí i na Řecko. "Měli tam tenkrát vybudované krásné pastorační centrum, nové stavby, no ale dnes už tam nic nepostaví" a opět ten smích, že přece víme, jak ti líní Řekové po zásluze dopadli.

Autor: Helena Hladilová  •  Vydáno: 24.8.2015 8:57  •  Komentářů: 5

Život nebo hřbitov?

Image

Jsem znovu a znovu mile překvapován Františkovým přístupem a tiše doufám, že setba jeho stylu přinese ovoce i na našich polích, vinicích a pastvinách. Při setkání s Eucharistickým hnutím mládeže nebyla řeč jen o tradiční zbožné úctě k eucharistii. Mluvilo se také o ovoci úcty k eucharistii, praktickém životě z víry. Mladí lidé byli pozváni k rozhovoru a protože František se nebojí reality, měli odvahu mu položit otázku ohledně konfliktu.Vcelku by mě potěšila podobná atmosféra na našem eucharistickém kongresu na podzim v Brně.

Papež František asi ví o konfliktech své. Ať již jako mladý představený řeholní komunity nebo jako arcibiskup musel řešit nejeden konflikt. Předpokládám, že také rozlišování duchů inspiruje papeže Františka při jeho odpovědi mládeži. Přiznám se, že mě překvapil a asi nejen mě. Řekl doslova, že společnost, rodina nebo skupina přátel bez napětí a konfliktů by se stala hřbitovem, protože pouze v mrtvých věcech neexistují pnutí a střety. Je ale třeba umět odhalit ve svém životě napětí, které pomáhá k růstu a rozvíjí odvahu. Zároveň ale platí, že nelze milovat napětí samo pro sebe, protože by vedlo ke zrodu konfliktní osoby.

Vcelku by mě zajímalo, jak jsme v Česku pokročili za 25 let svobody v umění řešit konflikty. Sekulární společnost se to učí na různých školeních. A v církvi? Vytěsníme? "Zasáhneme"? Potrestáme? Řešíme tvůrčím způsobem? A možná vlastně ani konflikty nemáme a připomínáme hřbitov?

 

Josef Hurt

datum: 12.8.2015

Autor: Josef Hurt  •  Vydáno: 12.8.2015 14:03  •  Komentářů: 9

Jeannine Gramick v Česku a zpřetrhaná nit

Image

Vše vypadalo až příliš krásně a idylicky. Společenství Logos se rozhodlo ukázat církvi a společnosti, že existují také křesťanští homosexuálové, kteří chtějí kultivovat dosti živelný Prague Pride a ukázat, že gayům nejsou duchovní život a víra v Boha cizí. Navíc se na půdě Akademické farnosti v kostele Nejsv. Salvátora měla konat debata o šikaně "v církvi i mimo ni" za účasti katolické řeholnice Jeannine Gramick.

 

"Jde o první akci Prague Pride na katolické půdě", hrdě hlásal informační plakát spolku Logos. Blýská se na lepší časy, pomysleli si mnozí. Jak to skončilo, dobře víme. Jeannine Gramick dostala tipec a spolu s ní také organizátoři. Kdo nic nedělá, nic nepokazí. Heslo toť nechť katolíci v Česku tesají si do kamene. Debaty ať se vedou jindy anebo vůbec, vždyť homosexuálové diskriminovaní nejsou, tak jaképak copak a dobře si všichni přečtěte katechismus, tam je řečeno o problematice vše potřebné, dal by se shrnout první výstup pražského arcibiskupa. A ta nepohodlná ženština, ať si jde mluvit jinam, dal by se parafrázovat již nepublikovaný druhý výstup pražského arcibiskupa, tedy zákaz akce.

 

V mezidobí Synody o rodině (ano, katolických rodin, které se s homosexualitou setkávají je nespočet) se to nejeví jako nejšťastnější přístup.

 

Výsledek? Najdou se náhradní prostory a debata se uskuteční jinde. Pokud ovšem kardinál Duka, jak navrhoval jeden diskutující, nevyrazí všem zainteresovaným dech a pro debatu neposkytne prostory arcibiskupského paláce. Fantazie? Asi ano. Šlo by tak však elegantně navázat zpřetrhanou nit důvěry mezi katolickou hierarchií a křesťany menšinové orientace v Česku. A o tu teď běží nejvíce.

 

Spolu s autoritativním zákazem debaty se vyrojila aplaudující četa, která americkou řeholnici onálepkovala jako amorální zrůdu a propotratářku. Gramick si to vysloužila jakožto signatářka dopisu prezidentu Obamovi, v němž je americký prezident žádán, aby schválil - v krajních případech jako je znásilnění, incest nebo ohrožení života - financování potratů v cizích zemích. Ó ty hrůzo!

 

Že je Gramick silná žena s vlastními názory, o tom není pochyb. Když ji začal umlčovat její původní řád - řád školských sester Notre Dame - opustila jej a vstoupila do řádu loretánských sester, které její práci s LGBT komunitou naopak podporují. Ano, Gramick je zastánkyní manželství homosexuálů. Je to však dostatečný důvod k zatržení debaty o šikaně v církvi? To máme tak malou sebedůvěru, že nesneseme člověka s odlišným názorem na konkrétní věc?

 

Neodbytně se vkrádá myšlenka, jak by se zachoval papež František. Malou nápovědou je fakt, že když Jeannine Gramick a její skupina letos v únoru navštívily Vatikán, bylo s nimi jednáno více než uctivě. Druhou nápovědou je hladký konec vyšetřování amerických řeholnic LCWR po nástupu nového papeže. Třetí nápovědou je parrhesia.

 

Jinde v Evropě argumentům a pocitům homosexuálů církevní špičky pozorně naslouchají. U nás, zdá se, jim raději preventivně zavíráme ústa.

 

Helena Hladilová

1.8.2015

Autor: Helena Hladilová  •  Vydáno: 1.8.2015 18:44

Prázdninové vysvědčení

Image

Prázdniny jsou pro každého příjemným časem. Lze nabrat sil, odpočívat a popř. najít čas na nějaké to prázdninové rozjímání o životě, o směru naší životní pouti. Zkusil bych to vyjádřit něco jako prázdninové vysvědčení pro dospělé a pro církev.

 

Školní mládež a studenti své úspěchy a boje našli na tištěném vysvědčení nebo v indexu a věru neškodilo by nějaké to pololetní vysvědčení i pro nás, starší ročníky.

Pro náš školou již nepovinné už to nebude tolik o matematice a češtině, ale spíše o tom, jak jsme věrni svým ideálům, jak jsem ochotni si nechat mluvit do života a jak jsme schopni zmobilizovat energii k potřebným změnám.

Nechci nosit dříví do lesa, ale i naše církve by občas potřebovaly nějaké to vysvědčení. Pražský arcibiskup Dominik Duka nabídl inspiraci při svém promluvě v Poznani, kde mluvil o tom, že církev v postkomunistických zemích čeká čas inventury, zpytování svědomí a také inventura odpovědnosti za druhé. Nedávné prohlášení biskupů o pomoci uprchlíkům bude hodně náročným předmětem na vysvědčení. Snad o něco lehčím předmětem by mohl být nás postoj k ekologii ve světle dokumentu papeže Františka Laudato si. Zaběhanými předměty snad již jsou radost evangelia, empatie, opravdovost, spontaneita atd. Předměty, které už budou asi vyřazeny z osnov mohou být klerikalismus, vnějškovost, pokrytectví, pomluvy, nepostradatelnost ve funkcích atd.

Přeji vám i sobě, abychom se při čtení našeho vysvědčení, ať již osobního nebo komunitního nemuseli červenat. Útěchou nám budiž Pavlovo slovo o pokladu v nádobě hliněné.  

autor: Josef Hurt

7.7.2015

Autor: Josef Hurt  •  Vydáno: 8.7.2015 8:13  •  Komentářů: 0

Kritika s láskou

Image

Kdo z nás má rád kritiku na svoji adresu. Výjimkou není ani církev. Jak připomíná osud Mistra Jana Husa, dosti často se vedení církve umělo zbavit svých kritiků a to někdy dosti drsně. V dnešní době už toto zbavování se kritiků není tak horké, ale někdy umí být hodně hořké. V našich končinách je stále tichým mementem osud trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka. Vždy lze doufat, že Bůh nezapomíná na jeho osud a že celá situace okolo jeho podivného odvolání má svůj smysl, který se nám snad nějak odkryje.

Nově učí papež František umění kritizovat. S láskou k církvi a jejímu misijnímu poslání umí pojmenovat překážky a pokušení církevního společenství, které někdy může trpět jakousi misijní atrofií. Je fakt, že když slova dopadnou do skupin, které dříve nebyly tak často vystaveny veřejné reflexi papeže, překvapí to a někdy snad i zabolí. A bolí tím více, čím více jsou tato slova přesná a trefí postižené těmito nešvary. Naposledy při duchovních cvičeních pro kněze papež František se svým jihoamerickým temperamentem a otevřeností znovu pojmenoval některá pokušení a básnicky pojmenoval například pokušení zahleděnosti církve do sebe klerikálním tangem.

Někdo může říci, že papežovi se to mluví, protože je neodvolatelný. O to více mě mile překvapila hezká oslava 175. výročí anglického katolického týdeníku Tablet. Dublinský biskup Diarmuid Martin pochválil kritický postoj časopisu vůči církvi. Při mši svaté 7. června, na slavnost Těla a krve Páně, v kázání připomněl, že The Tablet hraje důležitou roli ve společenství církve, ať již pozitivním nebo i kritickým přístupem k církvi. Diarmuid Martin připomíná velké osobnosti, které volají po otevřené komunikaci a případné kritice i směrem od podřízených k nadřízeným. Naposled takto vyzval své diecézany nový českobudějovický biskup Vlastimil Kročil při svém poděkování na závěr svého biskupského svěcení. Snad první český biskup jmenovaný papežem Františkem i takto přinese čerstvý vzduch do naší církve, ať už to bude na jihu Čech nebo jinde, kam bude přicházet. Papež František za svoji dosavadní službu římského biskupa nabídl velkou školu umění kritiky s láskou tam, kde je třeba, a jinam zas přinesl milosrdenství a povzbuzení.

Josef Hurt

15.6.2015

 

Autor: Josef Hurt  •  Vydáno: 15.6.2015 16:46  •  Komentářů: 26

Strana:  1 2 3 4 5 6 7   další »