(16. 5.) Katolická církev se staví za své možná i oprávněné nároky v době, kdy většina společnosti řeší, jak by vůbec měla přežít: politicky, ekonomicky, existenciálně. A potkávám dost věřících, kteří přezíravý postoj hierarchů ke zbytku společnosti řeší už jen mávnutím ruky. Malé děcko běhá po bytě a vesele realizuje všechny životní potence. Pak rozbije talíř, ztichne a stane se neviditelným. Stejně tak zhasíná knot církevní politiky opřené o lidovou stranu a jiné spřízněné duše. A církev na veřejnosti vadne jako lilie polní. Nehledá místo v současné společnosti tím, že by se opřela o slušné lidi a na veřejnosti odvážně artikulovala oprávněné požadavky po společném dobru a po spravedlnosti. Po rozbitém talíři restitucí následuje mlčení. Pomazaní pánové se stáhli uraženě do kouta, tam si lížou rány a přemýšlí, komu by ještě mohli soudně a jinak zatopit. Malověrnost je největším hříchem a ti vlažní budou apokalypticky vyplivnuti z Božích úst. Andělé církevních obcí jsou politicky a společensky umrtvení právě nyní, pár měsíců před volbami.