(24. 10.) V kostele jsem právě křtil malého kluka, kterého si osvojila jedna hodná maminka. Asi nečetla spisy o neviditelné ruce trhu, která jasně říká, že máme být egoisty ve jménu všech. Stejně tak spontánně protestovala na mezinárodní konferenci o demokracii jedna paní v debatě, když viděla naše zachmuřené tváře hovořící o fašismu, oligarchii, úpadku politiky a demontáží sociálního státu. Správně podotkla, že ona vidí také nadšení lidí, kteří šli pomáhat po povodních a anonymně dali vyplaveným docela velké částky, aniž by použili klasické charitativní kanály. Totéž mi potvrdili kolegové ze zaplavených oblastí, protože vyúčtování každé pomoci přes Charitu je docela úmorná práce. Existuje zajímavý rozpor: lidé podpořili politiku egoismu a velmi problematické „reformy“, která opravdu ničí veřejno-právní instituce budované s velkými oběťmi již od 19. století. Na druhou stranu jsou ochotni bez politických či náboženských řečí pomoci tak, kde je třeba. Je načase, nevidět jen detaily, ale i celek. To však potřebuje čas a reflexi, dvou věcí, kterých se českému věřícímu příliš nedostává. Jistěže nikdo z mocipánů nemá zájem na tom, abychom prozřeli. Jiný pán, ten z evangelia však praví, že máme zkoumat znamení času. Asi je opravdu načase.