Jaksi z toho psaní utíká paní Nováková, co se dá dělat. Píšete, že sám byste chtěl taky jednou aspoň trochu neběžně reagovat. Je mi líto, že se Vám to nikdy nepodaří. To byste musel být zralá ženská....
Zdraví Vás
Jitka Hrušková

To, do čeho tu můžeme nahlížet, se jen tak nestává. Václav nás tu - se souhlasem paní N - přizval jak svědky svého vlastního pokusu pomoct člověku, na kterém mu záleží a který je v objektivně velmi těžké situaci. Navíc ten pokus začal dost neohrabaně, takže to mohlo skončit hned na začátku klasickým minutím.

Důvodem, proč to neskončilo hned na začátku, byla naprosto neběžná, zrale ženská reakce paní N. Potkat něco takového - to je vždy jako malé zjevení. Sám bych tohle chtěl jednou aspoň trochu dokázat.
"Frází"se totiž zpravidla zkazí hodně - zvlášť v takovémhle případě. Paní N. to muselo dost zabolet. A přece se přes to přenesla s úžasnou noblesou - a ještě o tom dokázala napsat.

Vykládat Václavův pokus jako počin "filosofa" - to ovšem znamená mu křivdit. Jako skutečný filosof by totiž v téhle situaci mlčel ;-)
Ten "vstupní" dopis vznikl na "soutoku" jeho skutečného lidského zájmu o paní N, jeho souboje o minimální prostor svobody v životě z podstatné části ovládaném povinnostmi a vnucenými okolnostmi - a jeho představy, co je od něj jako duchovního očekáváno. To všecno se dá docela jasně vyčíst z toho, co sám k tomu napsal.

Proto ještě na konec k tomu očekávání, které Václav vyjádřil takhle: Nakonec dojde k paradoxní situaci. Mnozí z nás tvoří vytíženou část lidstva ve společnosti, která si zvykla pracovat 8 hodin denně a pak se courat po supermarketu. To by nevadilo, ale horší je, že od nás všichni čekají, že se jim budeme stále a pořád věnovat. Kdo jiný taky, že ano?
Rozumní laici nečekají, že se jim kněží (duchovní) budou stále věnovat. Jednak vědí, že kněží je celkově málo, jednak že na tohle je kněží skutečně zoufale málo, protože jakákoliv opravdu účinná pomoc je mimořádně časově a energeticky náročná. I my laici (aspoň někteří) se také snažíme tu a tam pomáhat lidem v bryndě či nějaké tísni - a víme, že někdo stihne sotva dva, někdo možná i tři nebo čtyři takové lidi. Ale ve srovnání s nepřetržitým řetězcem těch, kteří by po takové pomoci toužili, je to všechno nedostatečné. Chudé budete mít mezi sebou neustále ...

Paní N., důrazně, ale s nadhledem upozornila na to, že účinná pomoc druhému s jeho trápením vyžaduje určitou minimální míru časové i osobní angažovanosti. A pokud toto člověk nemůže (či nechce) nabídnout, pak by se do té pomoci vůbec neměl pouštět, protože to neskončí jinak, než nějakým trapasem (pokud rovnou ne zklamáním).
Závěr z toho na Václavovu otázku: Kdo jiný by měl pomuhat, než (přetížení) duchovní? No samozřejmě laici. Mají k tomu většinou i lepší podmínky a někdy i předpoklady.

Filosof píše nemocné paní Novákové a co ho zajímá, jsou ""úvahy o životě a o víře ze  řekněme "specifického" hlediska"" její nemoci. Paní N. přijímá roli objektu studijního zájmu, ale celkem logicky kašle na formální fráze. Přitom se vůbec nedožaduje povzbuzování; píše, že je zahrnutá silnou duchovní podporou desítek lidí. Já myslím, že je to pro lidi velmi dobré znamení: farář má nefaráře zahrnuté do společnosti, která si zvykla pracovat 8 hodin denně a pak courat po supermarketu a od farářů očekávat stálé a pořád utěšování - takže bohudíky za "podporu desítek lidí", není celá společnost supermarkeťácká. Pro faráře je to horší; za prvé jsou velice vytížení a za druhé, co když takových "podporujících desítek lidí" je víc - k čemu pak faráři budou?  Kdo si dopisuje s paní N.? Filosof, farář, duchovní člověk? Paní N. píše: Buď v klidu, povbuzování bych od tebe nečekala. Vlastně, kdo od koho čeká "povzbuzení"?