Počátky hospiců v Českých zemích

Když uzraje čas, vyrůstají z jakéhosi podhoubí potřeb, tušení a vnuknutí nové myšlenky, které dospívají díky situaci a lidskému úsilí ke konkrétní realizaci. To platí pro mnoho oblastí umění, vědy, techniky i politiky. Platilo to také pro začátky novodobého hospicového hnutí.
Slovo hospic původně znamenalo útulek pro nemocné, nemohoucí, chudé a pocestné, kteří ve středověku putovali do Svaté země a po evropských poutních místech. Hospice byly původně zřizovány rytířskými řády a při klášterech na obvyklých poutnických trasách, později se hospice rozšířily i mimo ně. Nebyla to zdravotnická zařízení, byly to instituce zřizované z křesťanské lásky pro péči o potřebné a doplňovaly činnost klášterních špitálů. Odborná, tzv. školská medicína se nevěnovala péči o nevyléčitelně nemocné, ostře byl již od starověku rozlišen princip "care"(péče) a "cure" (odborné léčení). Toto dělení přetrvávalo až do poloviny 20. století, a zatímco ubývalo zařízení věnovaných pouze péči, moderní medicína dosahovala svou specializací a technizací značných léčebných výsledků. Jen se mezi vším pokrokem jaksi ztrácel nemocný, pacient, jako trpící člověk.
Ke změně došlo ke konci čtyřicátých let 20. století zásluhou dvou na sobě tehdy nezávislých žen, jejichž jména už vstoupila do dějin. Elisabeth Küblerová -Rossová, dcera zámožných švýcarských rodičů, odešla jako mladá dívka koncem války z domova a věnovala se v Polsku lidem osvobozeným z koncentračních táborů a postiženým skvrnivkou nebo jinými nemocemi. Její tehdejší zkušenost ji přivedla ke studiu duševních a duchovních potřeb umírajících lidí. Vystudovala proto medicínu, věnovala se psychiatrii a jako odborná lékařka zkoumala duševní stavy a potřeby umírajících; v tom duchu také pak vedla v USA mediky a mladé lékaře. Druhé inspirující ohnisko vzniklo v Londýně, kde se mladá ošetřovatelka Cicely Saundersová sblížila s umírajícím polským pacientem, přeživším varšavské povstání, a rozhovory s ním ji inspirovaly k životnímu dílu: vystudovala sociální vědy, pak medicínu, a založila první britský hospic Sv. Kryštofa, který se následně stal modelem a učebním místem pro hospice v Evropě a později i v zámoří.

V zemích sovětského bloku za "železnou oponou" se o umírání a duševním strádání nemluvilo. Medicína se měla věnovat dětem a mladistvým jako populační rezervě a lidem v produktivním věku jako budovatelům "jasných zítřků". Člověk byl ceněn jako pracovní síla a zdroj zajišťující ekonomický rozvoj. Bylo to převrácení hodnot: nikoli ekonomika pro člověka, ale člověk pro ekonomiku (což přežívá v mnoha myslích u nás dodnes). Lidé postižení byli odsouváni do ústavní péče, skrýváni před zraky veřejnosti, umírající byli v nemocnicích ukrýváni za plentami a ponecháváni bez komunikace se svými blízkými a bez duchovní útěchy. Zdravotníci považovali za svou povinnost léčit - a léčili intenzívně a často zbytečně až do trpkého konce pacienty, kteří patřili do perspektivních kategorií (tedy mladé a potenciálně pracující). Neperspektivní pacienti byli odsouvání do léčeben dlouhodobě nemocných nebo na tzv. "odkladová" oddělení. Rodiny přitom nebyly schopny ani svolné při plné zaměstnanosti všech svých členů a při omezenosti bytových prostorů se o své umírající a těžce nemocné postarat doma. Vznikala tak situace "sociální smrti" ještě dříve, než nastala smrt fyzická.

---

Autor: Dagmar Pohunková	Diskuze:  Napsat příspěvek
Publikováno: 18.11.2009	V rubrice: Církev, Bůh a tak