Střípky radostí všedního dne

Taková nemilá věc. Pokazila se mi náušnice, uvolnil se spoj. Nejedná se o žádný klenot. Je to jen kousek stříbra ke kterému mám jistý vztah. To se stává. Při nejbližší příležitosti jdu do klenotnictví
s dotazem, zda je možno ji opravit. Vytahuji tu drobnou nádheru na pult a ještě ani nestačím doříct oč se vlastně jedná slyším rázné:“Stříbro neopravujeme!“
„A kdo je opravuje?“
Paní z druhé strany pultu mi sděluje dvě adresy. Každou na jiném konci města. Poděkuji, jak se sluší, konec konců dobrá rada nad zlato. Náušničky putují zpět do malinkého sáčku a končí někde na dně kabelky. Až budu mít cestu tím či oním směrem... Zatím nechť odpočívají mezi tím vším nepořádkem, kterému se vznosně říká obsah dámské kabelky. Netrvalo dlouho a cestou městem míjím zlatnictví. Vracím se kousek zpět. Vždyť za zeptání nic nedám. Vcházím dovnitř a trochu nesměle se ptám, zda náhodou neopravují stříbro.
„Ne, ne. A co by jste potřebovala,“ ptá se se zájmem paní prodavačka. Lovím v tašce, až se mi v ruce objeví sáček s náušnicemi. Paní nasadí brýle koukne a povídá:“ Ale to nic není, to jenom malinko přitáhneme a bude to v pořádku.“ Za chvíli mi opravenou drobnůstku vrací.
„Kolik dlužím“, vznáším dotaz, když je zjevné,že se paní nemá k vypsání paragonu. „Ale to nestojí za řeč, nic.“ Tentokrát to moje děkuji znělo kapek jinak.

Ach ty městské dopravní spoje. Mimo špičku jednou za dvacet minut a když ujede, komu se chce stát na zastávce? Já si však spokojeně sedím uvnitř autobusu a toulám se myšlenkami bůhví kde.
Další zastávka a pomalu se rozjíždíme. Náhle zbystřím. Zpoza rohu v dálce asi třiceti metrů se vynořila postava muže s francouzskýma holemi. Když vidí, že autobus je již v rozjezdu, zvolní tempo a ztěžka kráčí k zastávce. Řidič pomalinku přibrzdí a popojede pánovi vstříc. Ten nevěřícně zaváhá a pak zase přidá do kroku. A když jsou invalida a autobus na stejné úrovni, otevírá řidič dveře a zadýchaný pan nastupuje. Asi nikdo z cestujících v té chvíli neuvažoval, jestli to bylo všechno podle předpisů.

Sedíme za stolem v kuchyni a mezi řečí najednou z dcery vypadne:“Víš, vlastně jsem přišla proto, abys mi přistříhla ofinu.“ No to víš! Z toho jsem již vyrostla. Pak budu poslouchat jak jsi to chtěla jinak, odpovídám v duchu. „Ale ne, ještě bych ti to zkazila“, slyším svůj hlas. „Tady kousek ode mě je kadeřnictví tak si tam skoč. Stříhá tam takový mladý, šikovný kluk. Taky tam chodím a já si zatím budu hrát s vnoučkem.“ Nadšenou odezvu neslyším, ale hold nedala jsem se přemluvit. Zatím co si s vnoučkem hrajeme, čekám s čím přijde moje holčička.
„Dobré co,“slyším spíše spokojené konstatování, než otázku. Radostně zatřepe hlavou a ofina poskakuje ze strany na stranu. „A představ si, že si nenechal zaplatit. Prý to je taková drobnost, za kterou si nemůže něco účtovat. Ten snad není dnešní!“

---

Autor: Helena Kafiová	Diskuze:  Napsat příspěvek
Publikováno: 16.05.2012	V rubrice: Povídky, fejetony