Hory a dobří duchové

Letos jsem jako obvykle pobýval nějakou dobu sólo v Alpách, tentokrát opět ve Švýcarsku. Často se na horách neděje nic zvláštního, není o čem psát. Někdy se občas něco přihodí, viz třeba tento starší článek o ekonomickém fašismu na horách nebo setkání s moderním poustevníkem. Bohužel jsem už tři roky nepřidal do rubriky cestování své zápisky, tentokrát z okolí Kanderstegu. Rád bych navázal na jiné horské zamyšlení s názvem Buddhismus, GPS a přízraky, protože letos se mi opět potvrdil postupný náboženský přerod „ducha hor“. Loni skončila túra stanováním v jednom odlehlejším údolí, kam nevedou žádné turistické cesty. Letos jsem se tam zaskočil přes sedlo podívat. Idylické údolí s travnatým povrchem a s výhledem na řadu čtyřtisícovek zničila kalamita trvající pouhé čtyři hodiny v říjnu loňského roku. Tolik z vyprávění místní chovatelky koní chovající slabost pro stopaře s velkým ruksakem, který spěchal na vlak do Bernu. Voda padající z ledovce přeorala vysokohorské pastviny pro ovce a zavalila je menší lavinou kamení. V té době bych tam rozhodně být nechtěl. A letos jsem našel na posledním velkém balvanu přímo před skalním masivem uzavírajícím údolí tento jednoduchý a krásný tibetský čorten. Omlouvám se za nejasnou fotku. Vlaječku na hromadě kamení vidíte uprostřed obrázku, vede k ní řada malých kamínků. Loni tam stúpa nebo čorten určitě nebyly, to bych si pamatoval. V té době asi ještě spolehlivě fungoval křesťanský bůh dole v údolním kostelíku, který je shodou okolností katolický. Po pohromě si někdo vzpomněl na náboženskou konkurenci a k poctě horským božstvům vybudoval malý oltářík východní provenience. Pravděpodobně aby loboval za dobré počasí u různých vlivných božstev, které patronují Tibet a přilehlé Himálaje. Oltářík je obrácen přímo proti ledovcovému masivu, odkud přišla pohroma.

Co k tomu říci? Kdybych byl katolický tradicionalista, tak švýcarské pastevecké a podnikatelské bezbožníky prokleji za novodobé pohanství. Být objektivní religionista, tak napíši článek do Dingiru, abych měl jednu malou, leč uznanou publikaci o změněné religiozitě v Alpách. Protože sleduji linii apoštola Pavla na filosofickém aténském Areopagu, jsem uznalý ke všem, kteří hledají a nábožensky jednají: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: Neznámému bohu.“ Pavel ovšem hned v další větě pokračoval v tvrdém misionářském stylu: „Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji.“ (Sk 17, 22-23). Výsledek byl, že jej filosofové na Areopagu vypískali (až na jednu čestnou výjimku), a tak šel lovit duše do tradičních náboženských židovských komunit. Neměl jsem koho oslovit či lovit, kromě zdejších ovcí a kamzíků, na horách je čas k přemýšlení. Církevní našinci jsou bezradní. Jedni říkají, že máme bez dechu lovit duše jako apoštol Pavel a přemýšlení nechat na Vatikánu či na biskupech, kteří byli pro tento zvláštní účel existence speciálně vyvoleni. Škoda, že nemají Pavlův formát. Jiní, filosofičtěji založení duchové začnou hloubat, jak to vlastně je s tím neznámým Bohem. Ten se stal v prostředí křesťanského utilitaristického provozu příliš známou, až všeho schopnou mocností čitelnou přes pravicové ideologie, nacionalismus, touhu po moci, skrze zvláštní formy sexuality a přes všudypřítomný vliv peněz. Výlet do neznáma někdy neuškodí.

---

Autor: Václav Umlauf	Diskuze:   jeden příspěvek
Publikováno: 21.07.2012	V rubrice: Svět kolem nás